Na tuhle akci mě překecal (no, on se vlastně asi ani moc nesnažil, spíš jen popošťouchával správným směrem, já jsem se k tomu tak nějak potom překecal sám) vloni jeden z organizátorů, Ondra V. Dohodli jsme se cestou na oběd s Kubou, že to příští rok zkusíme, že to přece musí jít, a že poběžíme a tak dále – prostě takové to nutné a zdravé hecování, abychom se vůbec dostavili na start.

Začnu ale popořadě. Má příprava spočívala v tom, že jezdím víceméně denně do práce na kole, cca 4km tam a cca 4km zpátky. Protože si nepamatuju, že bych kdy v životě ušel najednou více než nějakých 20-30 km klasické turistické procházky, rozhodl jsem se, že si  musím zkusit a vytyčil si trasu asi 36km dlouhou s odhodláním zdolat ji za 6 hodin. Při tomto testu jsem přišel na mnohé věci – zkušení chodci se asi budou smát, když začnu vypočítávat takové věci, jako že buchty nejsou nejlepší jídlo při pochodu, protože neskutečně dusí. Nebo, že v noci je tma a zima. Kromě toho mě to po dvaceti kilometrech přestalo bavit a ušel jsem jen 24km (alespoň že za 4 hodiny).

Na startu už na mě Kuba i Rak netrpělivě čekali, takže jsem se v rychlosti sbalil (resp. dobalil to, co jsem nestihnul dát do batohu doma). Můj 35l batoh praskal ve švech – nechápu, proč jsem sebou tahal tolik věcí. Přitom hned na startu jsem zjistil, že nemám jednu z klíčových věcí – placatku slivovice.

Vyrazili jsme v 18:10. To je spolu s mým ukončujícím časem taky jediný čas, který jsem v rámci pochodu vnímal. Vlastně ještě půlnoc, protože to zrovna bily hodiny na kostelní věži. Nasadili jsme (podle nás) celkem svižné tempo a na prvním úseku dorazili pár skupinek, které startovaly chvilku před náma. Šli jsme podle GPS, takže jsme v rámci možností bloudili jen trochu. Přešli jsme nějakou louku a Kuba zavelel nějakým výsekem do lesa, plného ostružiní, což se moc nelíbilo mým nohám (kraťasy). Ale lesem jsme prošli na pole, kde už mělo být první stanoviště – a bylo tam!

Rychle razítko, jdeme dál, držíme tempo, trefujeme (podle mě díky GPS) odbočku z cesty a přicházíme do Blanska, kde děláme první smyčku navíc, protože nekoukáme do mapy a sledujeme jen GPS, kde není úplně jasné kudy jít. Pokračujeme dál, stoupáme sídlištěm a pokračujeme po polní cestě. Za náma se objevuje světlo. Vojťák… Asi na čtrnáctém kilometru… Chvíli jdeme s ním, což je super, protože ví docela přesně, kudy jít. To nám pomohlo vyvarovat se dalšího bloudění. Při klesání na Skalní mlýn už se nám ztrácí vpředu, jdeme trochu pomaleji, opatrněji, hlavně kvůli Rakovi, který nemá pořádné světlo dopředu. Na Skalním mlýnu další kontrolní bod. Teplota jde prudce dolů, ale mají výborný teplý čaj, želatinové bonbony a ovoce, což nám zvedá náladu. Pokračujeme dál. Volíme bezpečnější variantu údolím. Cesta se vleče, hodně zpomalujeme, ale nakonec jsme se dostali i na třetí stanoviště do Sloupu. Z tama se Rakovi a Kubovi už moc nechce (jo a odbíjí tam půlnoc), ale mi čaj a výborné tvarohové buchty pozvedly náladu, nohy jsou v pohodě, tak je zvedám a pokračujeme dál.

Po cestě se jde dobře, držíme tempo, ale v lese zase začíná krize, Rak nemá světlo, takže pořádně nevidí na cestu, která je samý kořen. Hledáme cestu dál, ve svitu bílé led čelovky se neorientuje nejlépe, tápeme lesem a hledáme značku na dalším stromě. Nakonec jsme se z lesa vymotali a na louce se najednou znatelně oteplilo. To nám dodává energii dojít až do Skelné huti. Tam zůstává Rak, který už toho má očividně plné kecky a je rád, že může posedět v autě. Alespoň má pohodlný odvoz do Brna. S Kubou pijeme čaj, dáváme si oplatku a pokračujeme zase dál. Zatím se cítím v pohodě.

Na další úsek jsme vyrazili v poklusu, alespoň kousek, ať se rozproudí krev. Snažíme se jít svižně. Myslím, že tohle byl jediný úsek, na kterém jsme vůbec nebloudili, když nepočítám to, že jsem omylem chtěl jít po silnici do Vysočan, místo na opačnou stranu. V GPS už došly baterky a já jsem sice vzal osm náhradních, ale vybitých… To je další z těch věcí, které jsem tahal zbytečně. Správně nacházíme žlutou značku a pokračuje bloudění lesem stylem najdi další strom se značkou. Na louce se jde dobře, ve svitu čelovek je vidět vyšlapaná stopa. Začíná pršet. Déšť je ubíjející. Začínají padat návrhy, že přece není ostuda odstoupit v dešti. No ale na kontrole nás čeká opět vzpruha – výborná domácí pizza a povzbuzení od kontroly – no tady prostě zůstat nemůžeme. Navíc přestává pršet, takže prostě jdeme dál.

Bloudíme hned kousek za stanovištěm, po červené, jak přejde cestu, tak uhýbáme na nějakou lesní cestu a vracíme se na silnici kousek nahoře, takže jdeme naslepo po poli směr (snad) Ostrov u Macochy. V opačném případě do Šošůvky. Je to buď a nebo. Ze Šošůvky už bychom se nevraceli. Naštěstí (?) je to Ostrov. Vrátili jsme se zpátky na červenou, ale ne na dlouho. Na náměstí v Ostrově je jenom jedna značka a nevíme, kudy dál. Tak zkoušíme různé ulice. Nakonec jsme asi trefili správný směr a pokračujeme dál. Červená se objevuje na konci obce, jdeme kolem Balcarky a teď už červenou nepouštíme. Teda vlastně do Krasové, kde v obci značka zase mizí a objevujeme ji až na jejím konci. Nastává přechod nekonečně (odhadem asi 10km) dlouhého pole, které má údajně „skoro kilometr“. Vyloženě se natahuje pod nohama. Už je cítit, že jsme na nohou něco přes dvanáct hodin. Došli jsme do Jedovnic na náměstí, když jsme zjistili, že kontrola je až „za“ rybníkem. No tak co už, ještě to dojdeme.

Kuba už tady zůstává, i když občerstvení i nálada je opět super. Ondra podává záchranu v podobě tekutých švestek, což mi hodně pomohlo (achjo, moje placatka je v obýváku na stole). Chci dojít co nejdál, nohy sice bolí, ale jinak se cítím dobře, takže pokračuju sám, „prý je to pořád po červené“. Tak samozřejmě hned za rybníkem jsem uhnul ze značky po nějaké stezce, která se mi líbila víc než asfalt, naštěstí to není až tak bloudění, zjistil jsem, že jsem jen na opačném břehu rybníků a červená by se zase měla objevit. Nakonec se tam stalo a já jsem se po ní radostně rozběhnul. No, asi po pěti stech metrech mě začalo bodat v pravém koleni. Takže zas jenom jdu. Začalo pršet. Koleno se ozývá častěji. Výstup a rovina jsou v pohodě, ale z kopce se s tím skoro nedá jít. Dál než na sedmdesátý kilometr to nemá cenu, takže pojídám zbytek „cukrů“ a snažím se jít v rámci možnosti co nejrychleji. Moc to nejde, čím rychleji se snažím jít, tím víc se ozývá koleno.

Na sedmdesátém kilometru končím. I tak to byl super nezapomenutelný zážitek. Pomalu pokračuju do Račic, kde pro mě dojela manželka Alča autem. Prý smrdím skoro jako bezdomovec v šalině. Cestou od auta domů mě předbíhá i patnáctiměsíční dcera, která chodí asi tři týdny.

Akce mě naprosto nadchla, super atmosféra, jak na trati, tak na stanovištích, přesně podle propozic – vlídné slovo a občerstvení. Fakt bezva. Smekám před všemi, kteří se podíleli na organizaci i těmi, kteří došli až na konec, do Obřan.

A těším se na příští rok Honza Dohnal.