Letošní pochod Z Brna do Brna pro mne začal již den předem, ve čtvrtek. Uvědomil jsem si, že ta „viróza“, kterou jsem někde chytil, asi neodejde. A předpověď říkala, že má občas pršet. Začátek tedy naprosto ideální, na druhou stranu když se člověk na pochod přes měsíc těší (to by možná mělo být v uvozovkách), tak to jen tak nevzdá.

Druhý den (v pátek) jsem tedy vymýšlel, jak se rýmy zbavit – dokonce jsem šel do čajovny, abych si dal jejich čaj proti nachlazení – tak 150% odvar ze zázvoru (bohužel neměli), takže jsem si aspoň vzal šátek kolem krku, spoustu pastilek proti bolesti v krku a vyrazil na start. Zde jsem měl sraz se dvěma kamarádkami (Katkou a Silvií), které měli jít se mnou. No a protože čekali ve frontě přede mnou a já čekal, že hned vyrazíme, nechal jsem si napsat aktuální čas jako čas odchodu. To se ukázalo jako neprozřetelné; ony se chtěli ještě fotit (…), a tak jsme vyrazili až o čtyři minuty později a ony mají zapsaný tento čas – 18:00.

Počátek cesty byl fajn – ztratili jsme se samozřejmě ještě v Žebětíně (jenom lehce). Ono chvilku trvá, než se člověk zorientuje. K odztracení se fungovali skvěle offline Mapy.cz (reklama je cílená a dobře zaplacená, jinak bych pochod ani nešel), kde člověk v podstatě hned vidí, jestli je mimo trasu, či ne – může se tedy vrátit již třeba po dvaceti metrech a ne po dvou stech, než přijde na to, že tam ta značka nějak chybí. Dalo se jít celkem rychle, směrem na Veveří se jde hezkým lesem, ale pro Katku byly lehce problém větší kopce, neboť se zadýchávala. Inu vymýšleli jsme, jestli jí tam rovnou zakopat někde při cestě, ale rozhodli jsme se, že spíš na ní počkáme (přeci jen nemáme tolik času a bohužel ani lopatu).

První checkpoint ukázal letošní novinku pochodu – fronty. Tohle bych na takovéto akci nečekal, na druhou stranu se jedná o přirozený důsledek 61 startujících lidí. Mě se to moc nelíbilo; a to především ve stoupáních, kdy člověk má spoustu lidí před sebou i za sebou a jedná se o takový peleton chodců, kteří se chtějí dostat nahoru, a nemůže si nahlas v klidu zanadávat. To je docela nepříjemné a člověk se těší na ty kilometry po třetím checkpointu, kdy už to množství lidí prořídne.

Každopádně nastal checkpoint dva a zde duo O&O (Ondra a Ondra), spolu s jídlem (i sekanou, mňam). Bohužel pivko neměli, na druhou stranu kousek po cestě byla otevřená hospůdka a já chuť na to malé vážně měl – hospodský na mě koukal jak na zjevení, když jsem v té reflexní vestě přišel dovnitř. Měli tu však kalvados, který se však mnohen víc hodil později.

Cesta ke třetímu checkpointu probíhala hladce – tedy aspoň ta část do České. Já věděl, že Vranov je celkem velký kopec, ale myslel jsem si, že to největší stoupání nás čeká až za třetím checkpointem… O to větší překvapení byl úsek Lelekovice – Lelkovadlo. Krásná cyklostezka, vyasfaltovaná, a v podstatě vždy pod stejným úhlem – jen docela dost do kopce. Lavičky nahoře využila, řekl bych, většina lidí. Pro naši kamarádku Katku, která měla problém se zadýcháváním, tohle byl ultimátní test. Kopec úspěšně vyšla (přestože s přestávkami), ale rozhodla se, že další checkpoint bude pro ni ten poslední. Vydali jsme se tedy k němu, kde jsme potkali dalšího účastníka, který se k nám připojil – Jirku.

Protože spoj do Brna vedl z Útěchova, který byl po cestě, doprovodili jsme Katku tam a nechali ji čekat na rozjezd. Jirka pro ni vymyslel výmluvu: „Víte co, já vyšla ten největší kopec, ten zbytek je pro amatéry“, takže mohla v klidu počkat a odjet domů, zatímco my pokračovali dál. Zde jsme velmi ocenili jednu z vlastností letošní trasy – že nebyl problém se dostat zpět do Brna i v noci, pro ty lidi, co již neměli sil. Díky moc za to!

Na čtvrtém checkpointu na nás již čekala Teti s buchtami, aneb každoroční skvělé noční povzbuzení. Fajn bylo, že to bylo hned před velkým stoupáním (před kterým duo O&O varovalo, že je ošklivé), takže se buchty rozhodně hodily a i Teti poradila, kde tedy ta žlutá je. Stoupání se nakonec ukázalo, že není až tak zlé – tedy strmé bylo, úzké a vymleté vodou též, ale rozhodně nebylo tak dlouhé jako to za Lelekovicemi. Navíc na nás čekala odměna – následně se šlo po široké cyklostezce, kterou Měsíc osvětloval tak, že jsme ani nepotřebovali čelovky. Krása! Bohužel toto skončilo s cestou v Marianském údolí, kde mne nejvíce zaujala zřícenina hradu, na kterou jsme si vyšli (neboť jsem si z nějakého důvodu myslel, že ten checkpoint je tam), neviděli v té tmě vůbec nic a šli zase dolů. Tam naštěstí po chvíli checkpoint byl, i s kousky doma udělané pizzy (mňam).

Zde jsme též potkali mého kamaráda Vítka, který s námi šel loni, a kterého snadno poznáte tak, že když jde před vámi, tak vychází z každého třetího křoví zpátky na cestu, neboť si myslel, že tamtudy musí vést cesta. Není tedy divu, že jeho skupina vyrazila původně ze startu dvacet minut před námi. Ale neboť Vítkova skupina byl již teď jen Vítek (asi je zavraždil), tak jsme ho vzali k sobě.

Pátý úsek vedl do Šlapanic. Zde jsme cestou šli asi sto metrů navíc do kopce (a pak zpět), neboť tam byla divně umístěná značka a já si nepřečetl celou tu poznámku v popisu letošního pochodu. Naštěstí mě nezlynčovali, ale stát se to před cílem, nepřežil bych. To je další věc, která se mi líbila – navigace v noci (ale i celkově, až na jeden či dva úseky) byla fakt jednoduchá (typicky po červené sem, pak po žluté tam a pokud vás nesrazí letadlo, tak následně po modré do checkpointu), takže se dala zapamatovat a člověk nemusel tahat mapu z batohu. Jen si je potřeba dát pozor na tato místa (možná dát k nim i na mapě hvězdičku?). Cestou jsme šli kolem vrchu Žuráň, kde jsem si dle popisu myslel, že bude onen bonus, takže jsme přes to naprosto „suché“ pole šli již předtím, než jsme narazili na rozcestník s šipkami. Rozhodně nás nenapadlo, že jsme možná na území Francie, jak nám pak na konci bylo vysvětleno. S krásně „suchými“ botami jsme došli do Šlapanic, kde za zvuku bití kostelních zvonů jsme dorazili na stanoviště.

Zde to Jirka a ještě jeden kolega, který se k nám cestou přidal, zabalili a šli do hospody na pivko (nejspíš). My pokračovali dále po úseku, o kterém jsem věděl, že je kritický – po ránu, kdy morálka je skoro na dně, a po rovinách, takže člověk vidí, jak daleko vlastně musí jít. K tomu nepomohla i relativně komplikovaná cesta, která si vyžádala, že jsme celou dobu museli mít mapu venku a věděli tak, jak daleko že to je. Popis byl alespoň krásně poetický – od JZD s nápisem „Karanténa, vstup zakázán“, přes riziko nízko letících letadel až po „kaluž hnoje“, vše však perfektně vystihující situaci. Někdy před devátou ranní však tato krize skončila na dalším checkpointu.

Tu nás čekala vynikající snídaně – spousta jídla, od chleba po ředkvičky, čajík, kafíčko, tady jsme se nadlábli. Potkali jsem tu další dva chodce, kteří nám říkali, že ať nejdeme moc rychle, jinak jim to bude nepříjemné, jestli je předejdeme. Po takovéto snídani jsme však byli nabuzení, takže jsme je předběhli celkem brzo a už je (možná naštěstí) nikdy neviděli. Cesta byla příjemná, ne moc kopcovitá, a až na silnici u Modřic (se kterou, bohužel, nešlo nic dělat), to bylo dost fajn (což by asi málokdo o 70 km řekl). Za Želešicemi nastala vtipná situace – nohy již docela boleli, ale Silvie z nějakého důvodu nabrala tempo – v podstatě šla vepředu a my dva s Vítkem jsme se drželi za ní vzadu. Na druhou stranu jsme kilometry téměř doslova polykali; ono při tomto tempu i člověk má dobrý pocit, že fakt se hýbe dál, a na 8. checkpointu jsme byli těsně před polednem.

Zde jsme zase potkali duo O&O, kde když mne jeden z Ondrů viděl, tak hned nalil kalvados. Strávili jsme zde chvíli a pokračovali dál – věděli jsme, že máme dobrý čas. Pokračovali jsme v cestě údolím, již velmi unavení (spíš se nám chtělo spát, než že bychom byli vyčerpaní), takže zase tempem, abychom neusnuli. Výsledkem bylo, že jsme do Střelic na poslední checkpoint došli před druhou – ani ten kopec před nimi nám v tom nezabránil.

Poslední checkpoint – cesta dál již přeci musí být v pohodě, cíl je v dohlednu. Bohužel člověk po tom roce zapomene, jak je 100km vlastně daleko. Únava již je opravdu velká (až taková, že jsem ve Střelicích dal šlofíka) a cesta ještě nekončí. Bohužel, zase se mi ten poslední úsek nelíbil. Loni to bylo to strmé klesání (které bylo i celkem nebezpečné). Letos to bylo na druhou stranu trochu něčím jiným – překvapením. Po té dlouhé rovině nás čekali dva kopce, včetně stoupání a následného klesání, kamenité cesty (takové ty s většími kamínky, kde člověk opravdu cítí každý jeden kamínek)… K tomu všemu jsme měli zvukovou kulisu – nějaké závody na okruhu. V podstatě celou dobu to bylo slyšet, bohužel člověk si nezvykl a ještě víc ho to iritovalo. Přechod přes D1 byl taky zvuková kulisa, dokonce i smrdící. Tady jsme již tempo nedrželi, šli pomaleji a o to víc to bylo depresivní. Na druhou stranu to k tomu konci asi patří a ať člověk chce a snaží se sebevíc, nevyhne se tomu. Čas plyne hrozně pomalu a člověk se už moc těší, až to bude mít za sebou. V našem případě to byla pátá hodina, kdy jsme spočítali, že dorazíme do cíle. Ani se neptejte, jak často jsme se podívali v poslední hodině na hodinky. A na konci lehký deštík jako třešnička na dortu utrpení. 16:59, Žebětín u kostela. Jsme na místě!

Čekalo nás sezení, jídlo (skvělé věci, včetně bábovky, šneků s pizzou, čajík, trocha Kofoly) a příjemné uvítání od dua O&O. Já jsem tradičně (již loni jsem to udělal) nadával, že ten konec byl ošklivý, i když loni to bylo horší. Za to se veřejně omlouvám, on když je člověk po sto kilometrech chůze tak není vždy snadné být milý :-). Jen se zde promítla neprozřetelnost ze začátku – protože jsem měl dřívější čas odchodu než Silvie, tak mám oficiálně trvání 23:04, zatímco ona má 22:59, přestože jsme šli celou dobu společně. Na druhou stranu za to vedení v průběhu, kdy jsme fakt to tempo měli, si to čtvrté místo rozhodně zaslouží a já se spokojím s pátým.

Letošní ročník byl velmi povedený. Nejenom, že byla dobrá trasa, kdy díky tomu, že to bylo okolo Brna, se dalo dobře dostat zpátky; byla zároveň relativně zajímavá, rozmanitá, a rovinná po ránu, kdy se člověku do kopce moc nechce. Bonus bylo zajímavé zpestření, ačkoliv v ten moment nikdo netušil, proč to je vlastně bonus – nikde to nebylo popsané. K tomu spousta jídla a vlídní lidé na stanovištích. Dokonce se vydařilo i počasí – nebylo vedro, pršelo jen minimálně a v noci nám Měsíc osvětloval cestu. Jen tím, jak bylo po deštích, bylo dost bláta – tomu se však člověk nevyhne, a ono to z těch bot a oblečení snad půjde dolů. A konec byl opravdu … překvapující. Je škoda, že je spousta našich kamarádů, kteří řekli, že půjdou, a nakonec nešli; letos to stálo za to.

Tomáš