Vzhledem k mému netradičnímu závěru pochodu jsem se odhodlala sepsat taky pár svých postřehů a podělit se s vámi o euforii.

Prvně bych chtěla říci, že to byl můj první ročník a nikdy jsem nešla více než cca 35 km. Nicméně se věnuji běhání a sportuji celkem aktivně, tak jsem nešla ani na Brněnský masakr ani na Rungo ZOO závod a upřednostnila chůzi – vždyť se říká, že je to nejzdravější a nejpřirozenější lidský pohyb. Abych do toho nešla tak úplně sama, přemluvila jsem čtyři své kamarády.

Vzhledem k tomu, že jsem momentálně na nízkosacharidové dietě, tak jsem nemohla spoléhat na stravování na stanovištích (což taky byla převaha sacharidů, což je asi správné) a nabrala si svoje náhradní jídlo a hodně vody. Volba bot padla na lehké botasky, což doteď nevím, zda byla chyba a nebo správná volba.

Přiznám se, že jsem ani moc nezkoumala, kudy se půjde, na to přece máme v týmu kluky, kteří se vybavili i chytrými telefony se staženými daty. Tudíž první část cesty po Brně jsem se nechala jimi vést a zatím si vše užívala. Bohužel kamarádku chytla křeč a opustila nás ještě v Brně.

My zatím už za tmy pokračovali do Olympie, kde jsem byla překvapena, kolik lidí odpočívá na stanovišti a jak dlouho tam vlastně jsou. My totiž pokračovali hned dál. To možná bylo osudné pro mého dalšího kamaráda, kterého jsme zanechali uprostřed noci v Blučině a jak sám říkal, dostat se domů nebylo snadné, pomoc hledal někde v sousední vesnici. Domů se ale dostal a určitě dřív než já.

Za Blučinou se mělo jít na rozhlednu. Pamatuji si, že ve vinohradech jsme zbloudili a nebyli jsme zdaleka jediní. Nicméně krásnou nic nevidící vyhlídku z vrcholku za mírného deště jsme si nenechali ujít. Podotýkám, že to byla první a zároveň poslední vyhlídka, na kterou jsem lezla během pochodu.

Nějak jsme se dostali do Velkých Němčic, kde bylo příjemné pohoštění hned na začátku vesnice, kterého jsem se já opět neúčastnila, ale oba kluci si dali s radostí teplý čaj. Bohužel se od nás odpojil další člen a už jsme zbývali než dva. Z dalšího úseku si pamatuji jen nekonečnou cestu lesem v tom polo rákosí či co to bylo. Zde se k nám přidávali náhodně další lidé, co neměli baterky či mobilní data. Tak máme aspoň dobrý pocit, že jsme někomu pomohli urazit pár dalších kilometrů.

V Pouzdřanech jsme se objevili krátce před příjezdem vlaku, což bylo velice lákavé pro ukončení, ale v tu chvíli jsem se aspoň já cítila opravdu dobře, jen se lehce ochladilo. Kamarád přelepil pár puchýřů a šlo se dále. Schválně jsme lehce zrychlili, abychom měli možnost vidět Pálavu za ranního rozbřesku, což se nám taky podařilo a ve vysoké rychlosti (byla nám zima) jsme v 7 stáli pod Dívčím hradem. Bohužel ta rychlost možná byl důvod, že jsem zůstala na další pouť sama. Měla jsem vybitý mobil, v ruce jen mapu, kterou jsem ještě nestudovala a hlavně pocit, že nevím, jak vydržím mlčet tak dlouhou dobu.

Vesele jsem ještě obešla Pálavské kopečky, kde jsem všechny vyhlídky jen míjela a říkala si, že se tam musím vrátit na kratší výlet na podzim. Protože dál už jsem šla sama, tak to zkrátím. Cestou dolu na Pavlov mě začaly bolet nohy, ale nepřikládala jsem tomu význam. Bolest se stupňovala, ale já šla zarytě dál, prošla 70.km, kde jsem zhřešila a dopřála si jedno jablíčko. Za horka jsem se doplazila do Šakvic, kde bylo moc milé přivítání a bylo by i hodně sušenek, kdybych je jedla… Pokračovala jsem dále i přes poměrně narůstající bolest nohou a klesající rychlost. Odhadem asi 4km/h. Někde jsem tam vytrousila i průvodku na razítka, takže na 90.km jsem čekala diskvalifikaci a už jsem se snad na ni i těšila. Nebyla jsem totiž schopna jít z kopce ani po rovině, to jsem bolestí skoro sykala a těšila se na závěrečné kopce.

Nicméně průvodka se na 90.km objevila u jiné dvojice chlapců, co ji našli, tak jsem sebrala po okurce a rajčeti poslední síly a nevím jak, ale těch 10 km jsem došla. Musím ale říci, že mě nepotěšil závěrečný pohled na rozhlednu. Měla jsem v tu chvíli pocit, že to vzdám – kopec dolů a nohy jsem skoro necítila. Ale došla jsem…slzy dojetí v cíli, nechci vidět, jak vypadám na fotce. Dostala jsem krásný diplom a nožík. Nejvíce mě ale těšilo, že už za 15 minut se jede na vlak.

Ovšem cestou domů můj výlet neskončil, teprve začal. Z auta jsem málem vypadla, z vlaku na nádraží v Brně jsem se ploužila podél zábradlí, v tramvaji poprosila slečnu o sednutí. A po vystoupení z tramvaje jsem myslela, že si ustelu na lavičce a už nedojdu. Doma za dveřmi jsem asi jen bezradně 10 minut ležela, protože mi nešlo stoupnout. Obě nohy nateklé, na levé krásná fialová podlitina.

Dneska v pondělí, když to píšu, mám neplánovanou dovolenou. Jsem po návštěvě RTG a naštěstí radostí nadskakuji, že moje dlouho dopředu plánovaná dovolená od soboty nepadá. Noha je prý strašně namožená a oteklá, když ale budu nadále chodit o berlích, ledovat, nohy mít hore a něčím mazat, tak v cizině můžu pozdravovat.

Tak zdravím teď z postele s nohy hore. I tak děkuji za nevšední zážitek, který ještě nevím, zda si budu chtít zopakovat vzhledem k finiši, ale aspoň si nesu krásné poučení: ono něco vzdát je taky umění a ne vždy je důležité se nechat vést svými ambicemi 🙂

Zdraví Hanča Šormová