Nápad vyzkoušet sto kilometrů mi vnukl Vojťák na Úletu plus. O jeden úlet méně nebo více na tom už nesejde.

Náhodně jsme se s Vojťákem sešli v tramvaji směřující na konečnou a zároveň na start skautské stokilometrovky Z Brna do Brna. Vystartovali jsme v poslední možný čas. Začátek byl po žluté barvě. Bylo třeba se dostat do Soběšic. Zhlédli jsme parádní výhled ze soběšické rozhledny a pokračovali po zelené směr Ořešín. Kopec dolů jsme sběhli. Na první občerstvovačce jsme se posilnili buchtou a vyrazili dále.

Přešli jsme kopec, který se běžně běhává při BBP a podél trati došli na most nad železniční stanicí Česká. Než jsme došli ke krásnému lesu PP Baba tak jsme pozorovali měsíc. Byl speciální úplněk, myslím, že polostínový. Překvapilo mě, že noc byla skoro tropická, za celou dobu se teplota pohybovala okolo 20 stupňů. Průchod lesy okolo Baby byl moc pěkný a vyšli jsme kousek nad letištěm v Medlánkách. Po zpevněné cestě jsme se dostali dolu do Kníniček a došli na most, kde byla druhá kontrola. Na většině dlouhých pochodů či závodů jsem už od začátku nemohla skoro nic jíst. Tady to tak nebylo a tak jsem využila nabídky a dala si na další cestu dva párky. Ideální strava sportovce =).

Podél řeky jsme došli k hrázi brněnské přehrady. Podél přehrady jsme řešili rozehřívací šifru na Tmou s chemickými prvky. V jednom místě jsme obcházeli start nějakého závodu, který se měl na přehradě konat v sobotu ráno. Obešli jsme Bystrc lesy a na Ríšové byla další zastávka. Doplnili jsme vodu a vzali si tyčinky na horší časy, které snad nenastanou.

Čekal nás ještě jeden kratší úsek a pak jeden, který měl prověřit naši psychickou odolnost. Ze Žebětína jsme vyšli po žluté zprava kolem okruhu. Lesy byly krásné a já jsem si už poněkolikáté uvědomila, že jsem fakt spokojená, když mají kluci mapy v mobilu a já ji pro změnu jednou nemusím držet v ruce. Člověk prostě jen šlape a nemusí vůbec přemýšlet. Buzolu jsem s sebou měla, ale doufala jsem, že ji budu mít celou dobu jen jako závaží. Po vyjití z lesa jsme se po loukách dostali na začátek Ostrovačic. Podešli jsme most a pak už to bylo jen kousek na kontrolu. Zde jsme se posilnili čajem a buchtami. Opravdu nebyla možnost na tomto pochodu bídně zhynout hladem.

Vyšli jsme dále přes Říčany a sběhli jsme kousek po asfaltce směrem k Zastávce. V Zastávce jsme minuli zastávku a pokračovali podél kolejí dále. Na silničce po odbočení od kolejí jsme poprvé mírně zabloudili. Už jsem přemýšlela, že poprvé vytáhnu mapu a možná i buzolu, ale nebylo to třeba. Prostě nás jen nenapadlo, že červená tam odbočuje kamsi do kopce do kopřiv. Ale byla to správná cesta. Tímto lesem jsme se dostali do Příbrami na Moravě.  Čekal nás ještě zábavný úsek kolem vojenského prostoru  a poté cca kilák po silnici do Rapotic. Zde jsme se občerstvili tortilou a chvíli poseděli.

Posedět se ukázalo jako ne úplně ten nejlepší nápad. Než jsme se rozešli tak to chvíli trvalo. Přes Sudice jsme prošli do lesů PP Oslava. Pak už nás čekaly Ketkovice a kousek za nimi šesté stanoviště. Nechali jsme si zde batohy a vydali se na Levnov.

Bez batohu cesta utíkala. Levnov byla velmi pěkná a sympatická zřícenina. Nejvíce se mi však zamlouvalo, že cestou na zříceninu se konečně začlo rozednívat a pak výhled z kamenů do údolí řeky Oslavy. Vrátili jsme se na šesté stanoviště, sebrali batohy a vydali se po zelené směr Oslavany. Stoupavo klesavá cesta kolem řeky nás dovedla až do Oslavan, kde za mostem bylo sedmé stanoviště. Doplnili jsme vodu a dali si chleba nebo tyčinku.

Vyrazili jsme podél Oslavy  a v Padochově jsme se vydali lesem po zelené až k Rybičkové skále. Byl na ní pěkný pohled. Do Neslovic to pak už byl jen kousek. Tradičně jsme se posilnili na další cestu a vyrazili vstříc posledním kilometrům.

Z Neslovic nahoru lesem po zelené turistické značce. Pak jsme přešli na červenou. Tohle místo jsem znala ze zimních výběhů. Malinko jsme si pobloudili, ale po krátkém zaváhání jsme ukrajovali další kilometry.  Kousek před Radosticemi jsme šli kousek po silnici.  Z Radostic jsme obešli lesy a blížili se k deváté kontrole. Pamatuji si, že pro ukrácení chvíle jsme řešili výhody a nevýhody domků z neomítnutých cest. Vedle střelického nádraží jsme navštívili poslední kontrolu před cílem. Snědli sekanou nebo štrůdl, někteří zvládli i obojí a radši se moc neusazovali, abychom to došli.

Posledních osm kilometrů. Peklo největší. Začátek po silnici, když máte ošlapaný nohy tak vás moc nějaký ten kilák po asfaltu nepotěší. Pak poslední kopec. Nějako to šlo, ale už jsem měla každý krok chuť si lehnout. Pak už jsme prošli zahrádkami Ostopovic a dostali se k velké silnici. Poslední asfalt byl šílený. Byl to sice jen kousek, ale při každém kroku jsem měla pocit, že už to nevydržím a ukápnou mi slzy. Bolelo to děsivě. Podešli jsme most pod dálnicí a vyšli opravdu poslední kopec. I po 100 km je potřeba do cíle doběhnout. Bolelo to, ale posledních pár metrů jsme vzali během. Po 20 hodinách a 18 minutách jsme byli v cíli. Pocit neskutečný. Za odměnu, že jsme došli až do konce, jsme dostali šátek s logem.  Posilnili jsme se pitím a jídlem a vyrazili se domů vyspat.

Tímto děkuji Vojťákovi i dalším dvoum spoluchodcům, že to se mnou zvládli. Nohy bolely ještě pár dní, ale zážitek prý nemusí být dobrý, hlavně když je dostatečně silný.

Azorek